Je to luxus sedět na trůně …
Je to luxus sedět na trůně. Se svým věrným životním druhem. Tolik toho po mě chtěl. Tolik jsem mu obětovala. Tolik extází a slzavých údolí jsme spolu prošlapali. Kdo nezažil, netuší, co je „tahle planeta“ za Vesmír.
Je to dnes takové manželství po 30 letech. Neskutečné vzplanutí, fatální zážeh v 11ti letech. A pak už se mě vlastně nikdo moc na nic neptal. Kostky vrhali jiní, já se snažila je všechny pochytat a nejlépe, pro radost všech zúčastněných, překlápět z měděného poháru všecko na šestky. Cokoli míň bylo nedostatečné.
Dokud v tom všem byla i legrace, dalo se to s úsměvem zvládat. Ta ale velmi brzy vzala roha, na střední už to byl hořký „lektvar“.
Dnes sedím na trůně. Hrdá, ošlehaná, vědomá si svých talentů i slabostí. Stínů i sluncí.
Dnes už si troufám tvrdit, že plaché dospívající dívky by neměli učit zralí či už přezrálí muži. Příliš mnoho času sami spolu, v hudbě a technice, v psychice a jejích vzletech a pádech obou … výbušné alchymistické ingredience spolu dlouhodobě reagují s tím, že ta později narozená ještě vůbec netuší, na co muži myslí. A muži bývají svým způsobem týráni bezprostřední častou a dlouhodobou přítomností líhnoucí se ženské bytosti, která ještě netuší, kým je, v co se vylíhne a přece se do úmoru dře, aby stačila všem požadovaným požadavkům požadujících..
Něco jako specifická česká zenová hůl. Aneb výchova dívek v Čechách ve věku 14-20let. 6 nejsladších let v této džungli a klášteře.
Tolik’s mě toho naučilo. A neumím si představit, že bych neuměla tento kouzelný nástroj rozeznívat svými nejniternějšími emocemi. Byl by ze mě nejspíš čistokrevný autista. Trvalo to několik – mnoho let, než jsem začala k mluvení a křiku a pláči a smíchu používat i svůj artikulovaný hlas.
Všechno je možné. Dnes ze svého trůnu vidím tu nit. Zlatou hedvábnou nitku, která vše vedla, spřádala nejistotu ve zkušenosti.
Od září mi ruka nehraje. Nemyje nádobí. Nevaří. Stávkuje. Snad nežárlí na mé nové lásky a jejich planety? Něco v tom ještě není rozluštěno. Však ono se to v pravý čas vyjeví..
Ale medový tenor pod rukama, na srdci a mezi koleny, ten neopustím za nic na světě…
Óda na bouřku a čas Změn
Je na světě někdo, kdo miluje od narození bouřku podobně jako já? Nejmocnější nejobsažnější nejsmysluplnější, nejvíc na světě bytostmi prostupující a oživující zvuk. Vždycky jsem v létě vyběhla ven jak malá Viktorka a skákala a nadšením výskala a tleskala oHromená kadencí bouřící partitury na obzoru i blíž. Vteřiny, jak je blízko nebo daleko jsem si uměla vždycky dobře spočítat. Všichni mě zaháněli, přemlouvali a lákali do bezpečí pod střechou, vyprávěli příběhy, jak toho a toho souseda ze vsi tehdy a tehdy zabil na louce blesk.. ale já si za žádnou cenu nemohla nechat ujít to na vlastní kůži a všemi smysly prožívané nebeskozemské Představení. Tornádo živlů. Něco, co je, bylo a bude milionkrátnásobně mocnější a silnější než cokoli, než co si umí kdo představit. Nebesa a Země si řeší své; nejdřív je vedro, pak úmorný dusno, azurová potemní a ztěžkne až málem k zemi a když už to napětí nemůže skoro žádnej tvor na zemi ani na nebi unést, nakonec se volné elektrony urvou ze svých daných orbitů, roztrhnou oblohu, a velký třesk svým Hlasem a Světlem říká Zemi „Tak moc tě miluju, takto tě budím a oživuju, takto hledám Tvé prameny, kterým předávám svou esenci, aby už přepólovány moudře a s citem laskali Tebe a všechny Tvé děti, poutníky, nomády a tuláky, abys je občerstvila, hladila a konejšila, vyprávěla jim prastaré Příběhy o nich samých a tím je navracela k sobě a k sobě ..
Znáte ten bezprostřední dojem, když si Hrom s Bleskem vyberou místo poblíž vás? Ten Otřes, ten Úlek, ta Úleva, ta Pokora. …
Mohla bych málem nekonečně dál básnit a opěvovat bouřku. Ale nechám něco i vám, spolumilovníkům
Bože… a jak ten vzduch po bouřce božsky voní …. nalejte ho někdo do galónů a flakónů a ničím jiným nepotřebuju být zahalená …
Nu a tady by Óda na bouřku mohla končit. Ale ona právě tuhle začíná. Nikdy bych si neuměla představit, že budu tak nesmírně obdarovaná a šťastná … v mém Vesmíru tónů a zvuků a rytmů žije pár „entit“, které miluju a stávám se v jejich společnosti blaženě nepříčetnou. Ale na skutečnou bytostnou extázi mám Bratry a Sestry Perůna a Thora. Gongy. Všeprostupující chvění, náboj, co hýbe zdmi i záclonami, kostmi i buněčnými jádry, dunění, které slyší i zemské jádro, blesky, které chlístají a kropí svými světelnými děly i světluškovou mlhovinou, kam a co zrovna potřeba.
A cello a hlas, kteří jsou mistry jak předbouřkového dusna, tak po Té konejšivě ionizované oázy..
Vnímáte, že žijeme v přelomové době? Vnímáte, jak se všechno, co není prvotřídně ukotveno ve vašem životním Záměru, jak se pomalu, ale nezvratně drolí a odlamuje přímo pod vašima nohama. Jak málokterá snaha zmařit ten rozpad a rozklad pomáhá situaci stabilizovat a dát těm rozjetým Škunerům našich původních trajektorií a plánů, přesvědčení, představ a přání skutečnou opravdovou energii, která by je zachránila?Je čas Eroze. Už víc než rok spějeme do budu Dnes. Je to čas nezbytně milosrdných přerodů, nového vnímání. Nových výzev a skoků no neznáma. Instinkty našich duší nás vedou a vždy povedou, dokud nasloucháme jejich vánku i hřmění, dokud neztratíme svou odvěkou čenichací schopnost jít vstříc životu, následovat nepatrné impulzy a pnutí. Až dovolíme rozpadnout se všemu, co dnes již netepe životadárnou atomární roztomilostí, gluonovou hravostí a lehkostí, všude tam, kde se zadrháváme a znova a znova bojujeme, tam udrolujeme další a další kousek pevné půdy pod bosýma nohama, který ještě předevčírem vypadal na příjemný bezpečný tichomořský ostrov.
Jediné, co na mém Hřišti v čase Dnes a Teď funguje, je oddat se proudu, sednout si na místo kormidelníka a bdít, abych proud změn a nových naléhavých témat a náhlých vyvřelin „pochytala“, trefila jazyk peřejí a nechala se zhoupnout a vézt s radostí a výskotem, který mám v sobě při každé bližší bouřce.Přátelé, jestli máte ještě kloboučky, které si držíte, já ho odhazuju v širou dál. Daruji ho Větru. Bez klobouku a bosa, houpám se v bocích a kráčím Bouři vstříc.
Kdo jdete se mnou? Dobrodružství už začalo ..
